Banditi z hor

Krátký příběh o tom, jak si Kubánci chtěli přivydělat na turistech a jak to nakonec dopadlo. Příběh se odehrál v Siera de Escambray, krásných horách pro bandity přímo stvořených. Byl dobrodružnější, než jsme si dovedli představit.

Probouzíme se dalšího krásného ráno v Trinidadu. Tentokrát už nespěcháme se snídaní, jako včera, kdy jsme ze snídaně utíkali rovnou na vlak, který nakonec nejel, protože se porouchala lokomotiva. V klidu dojíme výbornou snídani, kterou nám přichystal pan domácí a pomalu se vydáváme do půjčovny motorek (Tedy čínských skútrů, každý pravý motorkář by se jistě urazil, že takovou kachnu nazývám motorkou).

Do hor na mopedu?

Půjčení motorky na celý den není ani tak drahé, stojí 24CUC  na celý den + benzín. Pán v půjčovně se ale ptá, kam chceme jet. Říkáme, že do hor. Pán na to, že v takovém případě nám motorku ani náhodou nepůjčí. Že to nejsou motorky určené do hor, a když by se porouchaly, tak tam ani není signál na telefon (z předchozích zkušeností z Viňales víme, že se tyhle čínské motorky porouchávají docela často). Musíme se tedy do hor dostat jinak.

Zachránce výletu do hor

Hor se vzdát nechceme, je to jedna z věcí, proč jsme do Trinidadu vůbec přijeli. Naštěstí nám pomůže černoch naháněč: „Halo seňor, nechcete taxi na celý den do hor?“ Andrey na něj ani nechce reagovat, protože takových naháněčů je v Trinidadu více než stovka. Zkouším to na něj: „A za kolik?“. Nabídne nám to za 26CUC, což nás zarazilo, protože to je podobně příznivá cena, kolik by nás stál moped. Pro jistotu, aby nedošlo k nějakému nedorozumění, ho vezmeme do turistické kanceláře Cubatur, kde mají obrovskou nástěnnou mapu celé oblasti, a na té mu ukážeme, kam všude budeme chtít svézt. On na to, že OK. Že to vše můžeme mít na celý den za 26CUC. Hmm, perfektní nabídka, a my chtěli jet mopedem!

Nakonec se ukáže, že černoch nemá svoje auto, ale že je jen naháněčem. Přijede pro nás bílý Peugeot Panter. Než nasedneme, ještě jednou se ujišťujeme, že navštívíme i atrakci El Nicho a pak pár vodopádu v Topes de Collantes. Černoch to po nás vše zopakuje, odsouhlasí a zavře za námi dveře.

Cesta do hor autem je docela v pohodě. Jen nás překvapuje, jak jsou ty hory strmé. Po prvním stoupáku dáváme za pravdu chlápkovi z půjčovny, že by to ten čínský skútr nedal. Sierra de Escambray vypadá jako zelenější Krkonoše, které se zvedají hned od moře.

První vodopád

Za půl hodinky jsme v Topes de Collantes u první atrakce. Tou je kaskáda Caburní (asi nejnavštěvovanější trasa v celém Topes de Collantes). Dáváme si s řidičem sraz za 2,5hod a vydáváme se na trasu. Po 45min klesání dojdeme až k nádhernému vodopádu. Lezeme po skále všude kolem, fotíme se, užíváme si cíl naší cesty. Když už toho máme dost, seběhneme kousek zpátky k nádherné laguně kousek po proudu. Z malého vodopádku padá proud do modré laguny, kolem skály a kapradí … a na protějším konci odtéká řeka dále do údolí. Tady se nadalo jinak než se vykoupat. Voda byla opravu osvěžující, spíše bych měl říci, že přímo ledová. Pár temp úplně stačilo.

Dalších 45min po vykoupání jsme se zahřívali chůzí do kopce. Na konci stezky jsme si na chvíli sedli na trávníku u malého baru s vyhlídkou do údolí a dokonce jsme dostali drink v ceně vstupného.

Že by konec výletu?

Se čtvrt hodinovým zpožděním pro nás přijel náš bílý Peugeot. Máme radost, že už je tu, nasedáme a hurá na další atrakci. Cestou povídám Andreyce: „A neměli jsme támhle už odbočit? Vždyť jestli se dobře pamatuji mapu, tak k El Nicho se jede po silnici na Cienfuegos“. Ptám se řidiče: „Kam jedeme teď, senior?“. „Zpátky do Trinidadu“. Tím nás docela překvapil. „Tak to tedy ne!“, povídá rázně Andrey. „To jsme se nedohodli. Váš kamarád slíbil, že navštívíme vodopády v Topes a pak ještě El Nicho.“ Řekla jim to takovým tónem a tak rázně, že řidič hned zastavil a začal to s námi řešit. „El Nicho je ale děsně daleko a silnice k němu je velmi špatná. Za tuhle cenu vám to nemohl slíbit.“ My na to, že nás to nezajímá, že dohoda je dohoda a nad mapou nemohlo dojít k omylu. My jsme se neustále odkazovali na černocha, se kterým jsme to dohodli, oni mu pořád zkoušeli telefonovat, ale vše bylo marné. My zkoušíme vystoupit, že ať nás tedy nechají v Topes de Collantes, že navštívíme ještě jednu kaskádu a že si dopravu zpátky zařídíme sami. To se zase nelíbilo jim a tak nám s nechutí v tváři nabízí 2 náhradní varianty za El Nicho. Vybrali jsme si tu krásnější, nasedáme a jedeme na další vodopád.

Cesta k vodopádu byla pěkně drsná. Ačkoliv je to v mapě značené jako silnice, vypadalo to jako rozježděná bahnitá lesní cesta vedoucí z pěkného krpálu dolů a pak zase šílený stoupák nahoru, a takhle několikrát za sebou. Brzo jsme zjistili, že to stoupání na začátku bylo ještě mírné. Byly i horší úseky, ale na druhou stranu byly vybetonované, takže se po nich jelo lépe. Na rovinu přiznám, že já bych se svým autem po podobné cestě nejel ani náhodou a to nejsem žádný cimprlich.

Místní řidič vypadal, že jede po takové „silnici“ poprvé, ale machruje, že je to v pohodě. Nakonec se ale ozvala rána, jak auto chytlo břichem o nějaký šutr. Řidiče to trochu vystrašilo a od této chvíle už jel opatrněji (více přibrzďoval).

Když jsme dojeli k výchozímu místu, tak nám spolujezdec vysvětlil, kudy se jde k vodopádům. V ten moment se ale ozval i řidič, co se zatím plazil pod autem, že něco teče z motoru. Je to olej. Řidič ho neustále otíral toaleťákem a že prý to zatím opraví, ať jdeme. Od té chvíle už nám ani jeden Kubánec nevěnoval pozornost. Trošku nás znervóznil návrh mladého řidiče, který mumlal něco španělsky na staršího kolegu. Znělo to, jako by to auto chtěl jet opravit zpátky do Trinidadu. Nenechali jsme se tím rozhodit a vyrazili jsme k vodopádům.

Hurá k dalšímu vodopádu

Cesta k vodopádům byla moc příjemná. Vedla podél řeky. Občas jsme přelezli nějaká přítok po dřevěné lávce. První atrakcí, kterou jsme  potkali, byla krásná tůňka, ve které se dalo plavat. Několik německých turistů si to tam už užívalo. My jsme pokračovali ještě dále, aniž jsme tušili, co nás tam vlastně čeká. Po pár minutách jsme došli k nádhernému několik desítek metrů vysokému vodopádu. Wow, ten je úžasný. Cesta zpátky vedla po druhém břehu řeky. Kochali jsme se večerním sluníčkem, ve kterém krajina získá ještě krásnější barvy. Prohlíželi jsme si orchideje a květiny, které v Čechách pěstujeme jako pokojové květiny. Tady rostou jako součást pralesa.

Já jsem si pomalu dělal z Andreyky srandu, že už na nás naši řidiči nebudou čekat a že to skutečně jeli opravit do Trinidadu. Užíváme si zbytek večerní procházky, nespěcháme, protože už k prvnímu vodopádu přijeli Kubánci s malým zpožděním. Když přijdeme na parkoviště, tak už tam nikdo není. Je tam jen poslední vojenský náklaďák pro turisty a v restauraci si pár turistů dává večeři.

Opuštěni v horách

Kupujeme si plechovku pití a vyrážíme na cestu. Zkusíme jít našim řidičům naproti. Z auta cesta vypadala dost strmá, ale pěšky je to ještě horší. Andreyka je po prvním kilometru do kopce pěkně unavená. Jestli nepotkáme našeho taxíka, tak nás čeká únavná 8km dlouhá cesta zpátky do Topes de Collantes. Z Topes už je to jen 22km po silnici do Trinidadu. Právě zapadá sluníčko, za hodinu má být tma. Jsme někde uprostřed neznámého pralesa uprostřed vysokých hor Sierra de Escambray. Už to vypadá, že se na nás naši taxikáři opravdu vykašlali. Jestli mají zavařit díru v motoru, tak to za hodinu neopraví ani náhodou. Tím nám připravili jedno z našich největších dobrodružství, jako jsme na Kubě zažili — ztraceni v pralese, naprosto nepřipraveni. V kraťasech, svetru a dále jen s pasem a peněženkou. Jestli se taxikáři objeví, tak bychom jim měli za takový zážitek trochu připlatit. Zatím od nás mají slíbeno 26CUC, ale nedostali ještě ani korunu.

Po necelé hodince chůze nás zachraňuje vojenský náklaďák s posledními turisty. Jakmile jsme slyšeli, že se blíží, snažili jsme se stopovat co to jen šlo. Dokonce s prosíkem, protože kdyby nás nevzal, tak nás čeká 7km po tmě pralesem. Chlápek, co dělal průvodce turistům na náklaďáku, byl moc vstřícný. Naložil nás se slovy: „Přeci vás nenecháme sežrat divou zvěří!“.  Ani nám nevadilo, že si z nás udělal vtípek pro celé osazenstvo náklaďáku.  Byli jsme rádi, že se dostaneme relativně rychle do tepla do civilizace.

Za pár minut jsme se už jen smáli a říkali si, jak je to super, že se nakonec zadarmo svezeme i tím vojenským náklaďákem, který je úžasnou atrakcí a děsně drahej.

Drahého taxíka? Ne prosím.

Do Topes de Collantes jsme se dostali až po tmě. Vysadili nás před informačním centrem, odkud nám mohou zavolat taxi. Chlápek na recepci byl moc milý a ochotný. Zavolal taxi službě a pak povídá: „Tak tu pro vás mohou být za půl hodinky, ale je to dost drahé. Teď v noci chtějí 30CUC.“ Rozjařeni tím, že zatím máme výlet téměř zadarmo, se nám to zdálo moc a tak jsme mu řekli, že ještě zkusíme stopovat. On nám ještě prozradil, že za hodinu a půl jede od hotelu náklaďák pro dělníky a veze je do Trinidadu. Paráda, tak pak je to úplně jasné. Zkusíme stopovat, a když nic nechytneme, tak pojedeme náklaďákem pro cestující.

Stopem?

Stopování nám vůbec nešlo, všechny auta jezdili jen po Topes de Collantes. Na druhou stranu nás utěšovalo, že nejsme na stopu sami. Že jsou tam s námi i Kubánci, kteří se také chtějí dostat do Trinidadu. Přitom už byla tma jak v ranci. Byli to Kubánci – dělníci, co pracovali v turistickém Topes a dojížděli tam každý den.

Po hodině a půl jsme následovali skupinku Kubánců, která vzdala stop a šla na náklaďák. Nějaká Kubánka byla na Andrey nepříjemná a říkala jí, že ten náklaďák je pro cestující a že nás nevezme. Andrey z toho byla hned špatná a chtěla to vzdát. Já jsem vydržel a šli jsme až na místo, odkud měl náklaďák odjíždět. Potkali jsme se tam s barmanem, co nám odpoledne dělal drink, s klukem z recepce informačního centra, co nám volal taxíka …  A všichni byli moc milí a říkali, že nevidí problém proč bychom nemohli jet s nimi náklaďákem.

Náklaďákem pro pracující?

Za 5 minut odjezd opravdu přijel náklaďák. Byl to stejný vojenský náklaďák, kterým se přes den vozí turisti k vodopádům. Všichni pracující se seřadili do fronty a vzorně čekali, až bude vydán povel k nastoupení. Ptal jsem se, komu mám zaplatit, aby nás svezli. Všichni mě odkazovali na řidiče. Zkouším se ptát řidiče, jestli nás sveze a strkám mu do ruky 3 CUC. Nechce si je vzít a kroutí hlavou, že nás nesveze. Tak zvyšuji částku, dávám mu hned 10CUC. On pořád trvá, že nás nevezme. Tak se ptám kolik chce? On na to, že nechce nic. Že nás prostě nesveze. Nechápu to. Ptám se dalšího Kubánce a ten mi to vysvětluje. Je to náklaďák pro pracující a je zadarmo. Kdyby řidiče chytla policie, že veze turisty, tak by z toho měl průšvih. Bylo by to pro něj hodně peněz, půlka měsíčního platu, ale netroufne si. A tak náš vytoužený náklaďák, tutovka na stopnutí, vyrazil do Trinidadu bez nás.

Opuštěni v horách po druhé

Co teď? Pojď Andrey. Jdeme pěšky. Vždyť je to do Trinidadu jen 22km. „Ty si se zbláznil!“, vykřikla na mě. „Po tmě, v zimě, unaveni, tady nejsme na orvo-akci, ani náhodou. To si tu radši zaplatím hotel.“ A tak jsme šli do hotelu. Nešli jsme se ubytovat, ale říkali jsme si, že tam bude recepce, odkud nám zavolají toho taxíka do Trinidadu. 30CUC přeci není tolik. Přes den se dá odtud dojet do Trinidadu za 10CUC, ale to je úplně jiná situace.

Pán na recepci v hotelu nám povídá, že nám žádného taxíka nezavolá. Že to udělat nemůže, ať jdeme do Informačního centra. Ale to je přeci zavřené? Hmm.

Zkoušíme dojít do Informačního centra. Sice už je zavřené, ale je tam hlídač. Pořád někam telefonuje a nebo zase přijímá hovory, které vyzvánějí jeden za druhým, nemá na nás čas. Takhle vytíženého hlídače jsem ještě nezažil. Klidně by to mohl být koordinátor místní ostrahy všech hotelů. Nakonec to byl takový milý kluk. Zavolal nám taxíka. Nakonec to bylo o fousek levnější, než jsme čekali. Stálo nás to jen 26CUC.

Za 50min dorazil taxík, který nás odvezl do Trinidadu a ukončil tak naše noční dobrodružství v horách.

Zanechte komentář, nebo trackback z vašich stránek. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 feed.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

© 2017 Průvodce po Kubě - píší nezávislí cestovatelé Andrey Bachtíková a Jakub Černý
Kontakt: kuba@sedumroseum.cz