Chudoba a korupce

Myslíte si, že jsou Kubánci chudí? Bojíte se, že je to na Kubě nebezpečné? Stručně popíšeme situaci a na konkrétních příkladech si ukážeme, jak to na Kubě vypadá.

Největší krize postihla ostrov po pádu Sovětského Svazu. Kuba ztratila obrovský exportní trh, který od ní vykupoval cukr za přehnané ceny a na oplátku jí pomáhal rozvíjet její průmysl. Vyschly zdroje peněz, ale také i jídla. Na Kubě se žilo na přídělové lístky. Po Kubě kolovaly vtipné zprávy, aby lidé nejedli psy svých sousedů a také o tom, že se někde na pizzu dávají místo sýra roztavené kondomy, kterých bylo dost.

Dnes už je největší krize zažehnána, ale i tak najdete dost lidí, kteří stále žijí na přídělové lístky. Bylo povoleno drobné podnikání, které je ale důsledně kontrolováno. Postupně se objevují dolarové obchody (něco jako Tuzex), kde je k dostání i dříve nedostupné zboží.  Je otázkou, kolik Kubánců si může něco takového dovolit.

Průměrný plat je na Kubě 18CUC. Jako lékař si můžete vydělat až 30CUC, ale běžný dělník si vydělá jen 14CUC. Když si vezmete, že lístek na večerní show v Havaně stojí 10CUC, džíny od Vietnamců 18CUC a plechovka limonády 0.5CUC, tak si ti Kubánci skoro nic nevydělají. Není divu, že jsou tolik rádi za každý peníz navíc, který od turistů dostanou.

Většina Kubánců si o turistech myslí, že jsou neskutečně bohatí.  Bez problémů dávájí diško velikosti jednodenního platu. Nosí oblečení a foťáky, které ani nejsou v místních obchodech k dostání a jsou schopni za 1 jediný den utratit tolik, kolik běžný Kubánec vydělává celý rok. Na druhou stranu se nemusíte bát o bezpečnost. Kubánci si jsou vědomi, že pro ně turisti představují obrovský zdroj příjmů a že si je nesmí odradit. Místo okrádání turistů vám raději budou nabízet své služby – od kradených doutníků až po společnici na noc. V ulicích je i dost policajtů a vypadá to, že se jich místní dost obávají.

Pro ilustraci situace na Kubě přikládám 2 příběhy, které jsme prožili na podzim 2010.

Návštěva Muzea aneb chcete starožitnost?

Když jsme navštívili jeden honosný kolonialistický dům v Havaně (měl interiér jako na zámku), tak nás hned v první místnosti odchytly hlídačky, a že nám něco ukáží. Sundaly šňůru, za kterou se nemá chodit, půjčily si náš foťák a že nás vyfotí v zrcadlovém sále, a pak ještě s drahým porcelánem z Anglie, a pak ještě s obrazem, pak se sochou krásné šlechtičny. Pak nám zabroukaly jako na plese a ať si zatančíme. Když už nám ukázaly téměř všechno, co v tom sále měli (a se vším nás vyfotily), tak se s námi rozloučily. Samozřejmě, že si řekly o nějaký ten CUC jako diško.

Jenže tím to neskončilo, v dalším sále byly zase jiné hlídačky, a že nám něco ukáží. Ať jsme se bránili, jak jsme se bránili. Nahnaly nás do trůnního sálu a začaly nám všechno ukazovat, otvírat historický nábytek, … a nakonec se zase ptají, jak se nám líbila prohlídka (zase při tom natahují ruku s otevřenou dlaní). Při pomyšlení, kolik nás v paláci ještě čeká sálů, jsme jim už nemohli nic dát. Nemůžeme je přeci učit takové korupci. Z poučných důvodů jsme jim nic nedali. Nevím, jestli si to s dalšími hlídačkami řekly, ale už nás dále nikdo nikam nelákal. Občas je nutné na Kubě trénovat asertivní chování, s úsměvy místních se ale potom můžete rozloučit.

Zajímalo by mě, kolik CUC by hlídačkám stačilo, aby se z cenné sbírky ztratil některý exponát.

Jak jsem si v Havaně kupoval Gore-Texovou bundu

Ano je to tak, já jsem si v Havaně koupil Gore-Texovou bundu. Skvělý střih, zaručeně pravá a nebyla ani tak drahá. Začalo to tím, že jsme se s Andrey nechali ukecat černochem před restaurací a zašli na večeři. Večeře byla moc dobrá, obsluha milá, jako pozornost podniku jsme dostali čerstvý pomerančový džus. Naprostá spokojenost dokud nedošlo na placení. Naúčtovali nám daleko více, než kolik tvrdil černoch. Tak jsme si nechali černocha zavolat a nakonec jsme se dohodli na kompromisní ceně. A to jsme mu plánovali dát diško, a on si to takhle sám pojistil, aby ho dostal! Sbalit foťák, kameru a valit pryč z takového podniku.

Doma zjištuji, že mi chybí moje bunda. Jejku, že já si jí zapomněl v té restauraci! Jak znám Kubánce, tak už tam určitě nebude. Rychle se utíkáme zeptat, jestli tam náhodou není. Všichni říkají, že tam nic  nenašli a že mám být opatrný na své věci. Že tam chodí spousta lidí, a že obsluha nikoho nehlídá, že má dost své práce. Je mi to skoro až nápadné, kolik toho brebentí. Zkouším se zeptat skupinky, co u vedlejšího stolu, co jsme seděli my, stále ještě popijí rum. Chlápek se nejprve podívá na černocha a pak mi povídá, že si hledí svého, a že o ničem nevědí.

Zkoušíme vytáhnout trumf a že tu bundu odkoupíme zpátky. Že je to naše blbost, za blbost se platí a že mu klidně zaplatíme. Neudali jsme ale žádnou částku. A černoch stále mele svojí, že ji mohl vzít kdokoliv. Jdeme znova prohledat místnost, ale bunda tam už opravdu není. Venku to znova zkoušíme na černocha. On na to, že ať mu dám 20CUC a že zkusí zavolat senoritě, co nás obsluhovala. Jestli jí nenašla ona. Co? Takhle drahé telefony tu přeci nejsou. Dám mu dvacku a třeba se nic nenajde. To tak. Už jsem ztratil bundu. Trváme na tom, ať zkusí zavolat senoritě, že přeci telefony nejsou tak drahé. Černoch předstírá, že s ní telefonuje a že se jí nemůže dovolat. Nakonec odcházíme s prázdnou.

Cestou si říkáme, jak je to tu špatné. Že jakmile člověk někdo něco zapomene, tak už má smůlu. Vzhledem k chudobě místních není divu. Andrey si povmšila: „A proč po nás chtěl tu dvacku? Co za tím může být?“ Vracíme se do restaurace ještě jednou. Goretexová bunda je dost drahá, nová mě bude stát kolem 4tisíc Kč a tak proč za ní nenabídnout 40CUC (800Kč), to už jsou 2 měsíční platy průměrného Kubánce. To už by pro ně mohlo být dost velkou motivací, aby nám ji vrátil.  Tady přeci ani netuší, jak je Goretexová bunda drahá.

Černocha už v restauraci nenacházíme. Místo toho tam najdeme kuchaře, co povídá, že už je zavřeno. Je moc ochotný a jde s námi bundu ještě jednou hledat. Po chvíli se tam objeví i černoch. Říkáme, že jsme zdvojnásobili nálezné a že jestli nám ji sežene, dáme za ni 40CUC. Černoch si okamžitě sbalil peníze, a že jde volat senoritě. Ať zatím počkáme v restauraci. Mezitím ji v kuchyni vyndal ze skříně a už nám ji nese, že ji senorita u sebe skutečně měla. Jak jsme byli naivní! Dělá kavalíra, hned mě do bundy obléká a povídá, jak je pěkná. Je celý vysmátý, jak si přivydělal a vyprovází nás jako nejváženější hosty.

Ano, i taková je Havana. Proto si na všechny své věci dávejte pozor. Nemusí to být jen smůla, že něco zapomenete, ale vyskytují se i kapsáři a zloději. Na druhou stranu v hotelech a casa particulares jste v bezpečí. Tam znáte adresu, majitele… a když byste na ně zavolali policii, tak by jim mohli zavřít živnost.

Zanechte komentář, nebo trackback z vašich stránek. Komentáře můžete sledovat přes RSS 2.0 feed.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

© 2017 Průvodce po Kubě - píší nezávislí cestovatelé Andrey Bachtíková a Jakub Černý
Kontakt: kuba@sedumroseum.cz